Můj táta měl obrovskou osobnost. Byl vášnivý a živý, mluvil rukama a smál se celým tělem. Sotva mohl klidně sedět. Byl to ten chlap, který vešel do místnosti a každý věděl, že tam je. Byl milý a starostlivý, ale často také bez cenzury. Mluvil s každým a s každým a nechal je buď s úsměvem… nebo omráčené.
Jako dítě naplňoval náš domov smíchem v dobrých i zlých časech. Mluvil praštěnými hlasy u jídelního stolu a na projížďkách autem. Když jsem dostal svou první editační práci, nechal mi dokonce bizarní a veselé zprávy na mé pracovní hlasové schránce. Kéž bych je teď mohl poslouchat.
Byl to loajální a oddaný manžel mé matce. Byl neuvěřitelně milujícím otcem mého bratra, mé sestry a mě. Jeho láska ke sportu se s námi všemi otřela a pomohla nás hlubokým způsobem propojit. O sportu bychom mohli mluvit celé hodiny – skóre, strategie, trenéři, rozhodčí a vše mezi tím. To nevyhnutelně vedlo k rozhovorům o škole, hudbě, politice, náboženství, penězích a přátelích. Navzájem jsme se zpochybnili svými odlišnými názory. Tyto rozhovory často končily tím, že někdo křičel. Věděl, jak mačkat moje tlačítka, a já se rychle naučil, jak zmáčknout jeho.
Více než poskytovatel
Můj táta neměl vysokou školu. Byl to obchodník (prodával systémy účetních kolíků, které jsou nyní zastaralé), který mé rodině poskytoval životní styl střední třídy zcela na provizi. To mě dodnes překvapuje.
Jeho práce mu umožňovala luxus flexibilního rozvrhu, což znamenalo, že mohl být po škole a stihnout všechny naše aktivity. Naše vyjížďky autem na softball a basketbalové zápasy jsou nyní vzácnými vzpomínkami: jen můj táta a já, ponořeni do konverzace nebo zpívání při jeho hudbě. Jsem si docela jistá, že moje sestra a já jsme byly jediné dospívající dívky v 90. letech, které znaly každou píseň Rolling Stones na kazetě s jejich největšími hity. „Nemůžete vždy dostat to, co chcete“stále mě dostává pokaždé, když to slyším.
To nejlepší, co mě on i moje máma naučili, je vážit si života a být vděčný za lidi v něm. Jejich smysl pro vděčnost – za život a za lásku – byl v nás zakořeněný již brzy. Můj táta občas mluvil o tom, že byl povolán do války ve Vietnamu, když mu bylo necelých 20 let, a musel opustit svou přítelkyni (moji mámu). Nikdy si nemyslel, že se dostane domů živý. Cítil štěstí, že byl umístěn v Japonsku a pracoval jako lékařský technik, i když jeho práce obnášela sběr lékařských záznamů pro zraněné vojáky a identifikaci těch, kteří byli zabiti v bitvě.
Až do několika posledních týdnů jeho života jsem nechápal, jak moc ho to ovlivnilo.
Moji rodiče se vzali krátce poté, co můj otec skončil službu v armádě. Asi 10 let po svatbě si znovu připomněli, jak vzácný byl jejich společný čas, když mé matce diagnostikovali rakovinu prsu ve 3. stádiu ve věku 35 let. Se třemi dětmi mladšími devíti let to jimi otřáslo až do morku kostí. Po dvojité mastektomii a léčbě, moje matka žila dalších 26 let.
Diabetes 2. typu si vybírá daň
O několik let později, když mé matce bylo 61, její rakovina metastázovala a zemřela. Tohle zlomilo srdce mého otce. Předpokládal, že zemře dříve než ona na cukrovku 2. typu, která se u něj rozvinula ve věku kolem čtyřicítky.
Během 23 let po diagnóze diabetu můj táta zvládal tento stav pomocí léků a inzulínu, ale v podstatě se vyhýbal změně stravy. Také se u něj objevil vysoký krevní tlak, který je často důsledkem nekontrolované cukrovky. Diabetes si pomalu vybral daň na jeho těle, což vyústilo v diabetickou neuropatii (která způsobuje poškození nervů) a diabetickou retinopatii (která způsobuje ztrátu zraku). Po 10 letech nemoci mu začaly selhávat ledviny.
Rok po ztrátě mé mámy podstoupil čtyřnásobný bypass a přežil další tři roky. Během té doby trávil čtyři hodiny denně dialýzou, léčbou, která je nezbytná k přežití, když vaše ledviny přestanou fungovat.
Posledních pár let života mého otce bylo těžké vidět. Nejvíce srdcervoucí bylo sledovat, jak některé jeho šmrnc a energie vyprchaly. Přešel jsem od snahy držet krok s ním v rychlosti chůze po parkovištích k tlačení ho na invalidním vozíku na jakýkoli výlet, který vyžadoval více než pár kroků.
Dlouho jsem přemýšlel, jestli všechno, co dnes víme o důsledcích cukrovky, bylo známo, když mu byla diagnostikována v 80. letech, staral by se o sebe lépe? Žil by déle? Asi ne. S mými sourozenci jsme se usilovně snažili přimět tátu ke změně stravovacích návyků a k většímu pohybu, ale marně. Zpětně to byl ztracený případ. Celý svůj život – a mnoho let s cukrovkou – prožil beze změn, tak proč by najednou začínal?
Poslední týdny
Posledních pár týdnů jeho života mi tuto pravdu o něm nahlas a jasně ukázalo. Diabetická neuropatie v jeho chodidlech způsobila tak velké škody, že jeho levá noha vyžadovala amputaci. Pamatuji si, že se na mě podíval a řekl: „V žádném případě, Cath. Nenechte je to udělat. 12procentní šance na uzdravení je hromada BS“
Ale kdybychom operaci odmítli, měl by po zbývající dny svého života mnohem větší bolesti. To jsme nemohli dovolit. Přesto mě stále pronásleduje skutečnost, že přišel o nohu, jen aby přežil ještě pár týdnů.
Než podstoupil operaci, obrátil se ke mně a řekl: „Pokud se odsud nedostanu, nezlob se, chlapče. Víte, je to součást života. Život jde dál.“
Chtěl jsem křičet: „To je banda BS“
Po amputaci se táta týden zotavoval v nemocnici, ale nikdy se nezlepšil natolik, aby ho poslali domů. Byl přemístěn do zařízení paliativní péče. Jeho dny tam byly krušné. Nakonec se mu vytvořila ošklivá rána na zádech, která se nakazila MRSA. A navzdory zhoršujícímu se stavu pokračoval několik dní na dialýze.
Během této doby často vychovával „chudé chlapce, kteří přišli o končetiny a žijí v ‚nam‘. Také mluvil o tom, jaké měl štěstí, že potkal moji mámu, a jak se „nemohl dočkat, až ji znovu uvidí“. Občas problesklo to nejlepší z něj a já jsem se smál na podlahu, jako by bylo všechno v pořádku.
„Je to můj táta“
Několik dní předtím, než můj táta zemřel, jeho lékaři radili, že zastavení dialýzy je „humánní věc“. I když by to znamenalo konec jeho života, souhlasili jsme. Můj táta také. S vědomím, že se blíží smrti, jsme se s mými sourozenci usilovně snažili říkat správné věci a ujistit se, že lékařský personál udělal vše, co bylo v jeho silách, aby se cítil pohodlně.
„Můžeme ho znovu přesunout v posteli? Můžete mu přinést více vody? Můžeme mu dát další léky proti bolesti?“ zeptali bychom se. Pamatuji si, jak mě asistentka zdravotní sestry zastavila na chodbě před tátovým pokojem a řekla: „Mohu říct, že ho moc miluješ.“
„Ano. Je to můj táta.“
Ale jeho odpověď ve mně od té doby zůstala. „Vím, že je to tvůj táta.“ Ale můžu říct, že je to pro tebe velmi zvláštní člověk.“ Začal jsem brečet.
Opravdu jsem nevěděla, jak to bez táty budu dál. V některých ohledech mi jeho umírání vrátilo bolest ze ztráty mámy a přinutilo mě čelit zjištění, že jsou oba pryč, že ani jeden z nich nepřekročil 60. Ani jeden z nich by mě nedokázal provést rodičovstvím. Ani jeden z nich moje děti nikdy pořádně neznal.
Ale můj táta, věrný své povaze, poskytl určitou perspektivu.
Pár dní před smrtí jsem se ho neustále ptal, jestli něco nepotřebuje a jestli je v pořádku. Přerušil mě a řekl: „Poslouchej. Ty, tvoje sestra a tvůj bratr budete v pořádku, že?“
Několikrát otázku zopakoval se zoufalým výrazem ve tváři. V tu chvíli jsem si uvědomil, že být nepohodlný a čelit smrti, to není jeho starost. Nejděsivější pro něj bylo zanechat své děti – i když jsme byli dospělí – bez rodičů, kteří by je hlídali.
Najednou jsem pochopil, že to, co nejvíc potřeboval, nebylo to, abych se ujistil, že se cítí pohodlně, ale abych ho ujistil, že po jeho odchodu budeme žít dál jako obvykle. Že nedovolíme, aby nám jeho smrt zabránila žít svůj život naplno. Že navzdory životním výzvám, ať už válka, nemoc nebo ztráta, budeme následovat jeho a naši mámu a nadále se o své děti starat, jak nejlépe umíme. Že bychom byli vděční za život a lásku. Že najdeme humor ve všech situacích, i v těch nejčernějších. Že bychom spolu probojovali všechny životní BS.
Tehdy jsem se rozhodl vypustit otázku „Jsi v pořádku?“ mluvit a sebral odvahu a řekl: „Ano, tati. Všichni budeme v pořádku.“
Když se na jeho tváři objevil klidný výraz, pokračoval jsem: „Naučil jsi nás, jak být. Teď je v pořádku pustit.“
Cathy Cassata je spisovatelka na volné noze, která píše o zdraví, duševním zdraví a lidském chování pro různé publikace a webové stránky. Pravidelně přispívá do Healthline, Everyday Health a The Fix. Prohlédněte si její portfolio příběhů a sledujte ji na Twitteru na adrese @Cassatastyle.
