Moje lupénka začala jako malá skvrna na horní části mé levé paže, když mi byla diagnostikována v 10 letech. V tu chvíli mě nenapadlo, jak se můj život změní. Byl jsem mladý a optimistický. Nikdy předtím jsem o psoriáze a jejích účincích na něčí tělo neslyšela.
Ale netrvalo dlouho a vše se změnilo. Ta malinkatá skvrna vyrostla tak, aby pokryla většinu mého těla, a zatímco se zmocnila mé kůže, převzala také velkou část mého života.
Když jsem byl mladší, měl jsem opravdu těžké zapadnout a snažil jsem se najít své místo ve světě. Jedna věc, kterou jsem absolutně miloval, byl fotbal. Nikdy nezapomenu, že jsem byl v dívčím fotbalovém týmu, když jsme dělali mistrovství republiky, a cítil jsem se tak svobodný, jako bych byl na vrcholu světa. Živě si pamatuji, jak jsem běhal a křičel na fotbalovém hřišti, abych se plně vyjádřil a dostal ze sebe všechny emoce. Měl jsem spoluhráče, které jsem zbožňoval, a i když jsem nebyl nejlepší hráč, opravdu jsem miloval být součástí týmu.
Když mi byla diagnostikována psoriáza, vše se změnilo. Z věcí, které jsem kdysi miloval, se stala činnost plná úzkosti a nepohodlí. Přešel jsem od bezstarostnosti v krátkých rukávech a šortkách k nošení dlouhých rukávů a legín pod oblečením, když jsem běhal na horkém letním slunci, jen aby lidi nevyděsilo, jak vypadám. Bylo to brutální a srdcervoucí.
Po této zkušenosti jsem strávil spoustu času zaměřením se na všechno, co jsem nemohl dělat, protože jsem měl lupénku. Bylo mi líto sebe a zuřila jsem na lidi, kteří vypadali, že to všechno zvládnou. Namísto hledání způsobů, jak si užívat života navzdory svému stavu, jsem strávil spoustu času izolováním se.
To jsou věci, o kterých jsem si myslel, že nemůžu, protože mám lupénku.
1. Pěší turistika
Pamatuji si, jak jsem byl poprvé na procházce. Žasl jsem nad tím, že jsem se přes to dostal a vlastně jsem si to užil. Nejen, že moje lupénka ztěžovala pohyb, ale také mi byla v 19 letech diagnostikována psoriatická artritida. Kvůli psoriatické artritidě jsem už nikdy nechtěl hýbat, protože to bylo tak bolestivé. Kdykoli mě někdo požádal, abych udělal něco, co zahrnovalo pohyb mého těla, odpověděl jsem „absolutně ne“. Jít na túru byl pro mě obrovský úspěch. Šel jsem pomalu, ale zvládl jsem to!
2. Seznamka
Ano, dodnes jsem se bál. S jistotou jsem si myslel, že se mnou nikdo nebude chtít chodit, protože mám tělo pokryté lupénkou. V tom jsem se velmi mýlil. Většině lidí to bylo úplně jedno.
Také jsem zjistil, že skutečná intimita byla náročná pro každého – nejen pro mě. Bála jsem se, že mě lidé odmítnou kvůli mé lupénce, když jsem to nevěděla, člověk, se kterým jsem chodila, se také bála, že odmítnu něco pro ně naprosto jedinečného.
3. Držet zaměstnání
Vím, že to může vypadat dramaticky, ale pro mě to bylo velmi skutečné. Asi šest let mého života mě psoriáza tak vysilovala, že jsem sotva mohl hýbat tělem. Neměl jsem ponětí, jak v té době budu mít nějakou práci nebo dokonce získat práci. Nakonec jsem si vytvořil vlastní společnost, takže jsem si nikdy nemusel nechat diktovat zdraví, jestli můžu nebo nemůžu pracovat.
4. Nošení šatů
Když byla moje lupénka vážná, dělal jsem vše, co jsem mohl, abych ji skryl. Konečně jsem dosáhl bodu, kdy jsem se naučil skutečně vlastnit kůži, ve které jsem byl, a obejmout své šupiny a skvrny. Moje pleť byla dokonalá přesně taková, jaká byla, a tak jsem ji začal ukazovat světu.
Nechápejte mě špatně, byla jsem úplně vyděšená, ale nakonec to bylo neuvěřitelně osvobozující. Byla jsem na sebe šíleně hrdá, že jsem se vzdala dokonalosti a jsem tak zranitelná.
Naučit se říkat „ano“
I když to bylo zpočátku nepříjemné a rozhodně jsem k tomu měl tuny odpor, byl jsem hluboce oddán šťastnějšímu zážitku pro sebe.
Pokaždé, když jsem měl příležitost vyzkoušet nějakou aktivitu nebo jít na akci, moje první reakce byla říct „ne“ nebo „to nemůžu, protože jsem nemocný“. Prvním krokem ke změně mého negativního postoje bylo uznat, že jsem tyto věci řekl, a prozkoumat, zda je to vůbec pravda. Překvapivě ano nebyl hodně času. Vyhýbal jsem se spoustě příležitostí a dobrodružství, protože jsem vždy předpokládal, že většinu věcí nezvládnu.
Začal jsem zjišťovat, jak neuvěřitelný by mohl být život, kdybych začal více říkat „ano“ a kdybych začal věřit, že moje tělo je silnější, než jsem mu připisoval.
Jídlo s sebou
Dokážete se s tím ztotožnit? Říkáte si, že kvůli svému stavu nemůžete dělat věci? Když se nad tím na chvíli zamyslíte, možná si uvědomíte, že jste schopnější, než jste si mysleli. Pokusit se. Až budete příště chtít automaticky říci „ne“, zvolte „ano“ a uvidíte, co se stane.
Nitika Chopra je odbornicí na krásu a životní styl, která se zavázala šířit sílu sebepéče a poselství sebelásky. Žije s psoriázou a je také moderátorkou talk show „Přirozeně krásná“. Spojte se s ní na ní webová stránka, Cvrlikání, nebo Instagram.
