Sebevražda mezi zdravotnickými pracovníky bohužel není novým fenoménem.
Koncem dubna zemřela sebevraždou doktorka Lorna Breen, lékařka urgentní medicíny, která léčila pacienty s COVID-19 – a sama se nakazila a zotavila se z této nemoci.
Její otec Phillip Breen věří, že za to může virus a devastace, kterou způsobil v New Yorku, včetně nemocnice, kde Breen pracovala. Řekl CNN: „Sestoupila do zákopů a byla zabita nepřítelem na frontě.“
Zdravotníci v první linii, zejména ti v nemocnicích, které zasáhly návaly pacientů, se potýkají s matoucí nemocí, které plně nerozumějí, jak ji léčit, a několikanásobnými úmrtími během jediné směny.
Wesley Boyd, personální psychiatr Cambridge Health Alliance a docent psychiatrie na Harvard Medical School říká: „Historicky je v lékařském výcviku, když pacient zemře, považováno za selhání.“
„I kdyby to bylo nevyhnutelné, i kdyby nebylo nic, co by mohli udělat, [death] je považováno za selhání.“
Boyd říká, že pro lékaře, kteří mají tendenci být nadprůměrní, smrt pacienta po smrti pacienta – jak se to děje v některých nemocnicích s COVID-19 – má nesmírnou daň na duševním zdraví.
Tuto daň u zdravotnických pracovníků zhoršuje nedostatek osobních ochranných prostředků (OOP), izolují se od své rodiny ze strachu, že onemocní, ze strachu, že se sami nakazí virem, a vidí, jak jejich spolupracovníci onemocní COVID- 19.
Deprese, úzkost, posttraumatická stresová porucha (PTSD) a sebevražda mezi zdravotnickými pracovníky bohužel nejsou novým fenoménem.
Před pandemií a
Zdravotníci mají vyšší míru rizika sebevražd než většina ostatních profesí. Muži lékaři mají 1,4krát vyšší míru sebevražd, zatímco ženy mají míru sebevražd 2,2krát vyšší než běžná populace.
Jen málo lidí si uvědomuje krizi duševního zdraví mezi lékaři více než doktorka Pamelia Wible.
Před osmi lety byl Wible u památníku lékaře, který zemřel sebevraždou. Byl to třetí lékař, který zemřel sebevraždou za posledních 18 měsíců. Byla to krize, kterou sama Wible důvěrně chápala.
„V roce 2004 jsem se stále modlila, abych zemřela ve spánku,“ řekla. „A byl jsem si jistý, že jsem jediný lékař na světě, který se tak cítil.“
V roce 2018, kdy Wible seděla na těchto po sobě jdoucích vzpomínkových obřadech, věděla, že není sama. Ale byla tu ještě jedna myšlenka, kterou nemohla dostat z hlavy: proč.
Ne jen proč tolik lékařů umíralo sebevraždou, ale proč o tom lidé nemluvili? A hlavně: Proč s tím nikdo nic nedělal?
Na svém blogu začala psát o sebevraždě mezi lékaři a brzy se na ni obrátili studenti medicíny a lékaři, aby si s ní promluvili.
Wible věří, že existuje řada faktorů, které činí krizi duševního zdraví mezi lékaři tak závažnou. Wible říká, že to často začíná v rezidenci, kdy jsou obyvatelé využíváni „jako levná pracovní síla“ a vydělávají v průměru 61 000 dolarů ročně za práci 80+ hodin týdně.
„Asi před deseti lety omezili dobu pobytu na 80 týdně,“ říká Boyd, „ale v mnoha programech byste měli o svých pacientech vědět vše, než začnete obchůzky – kde chodíte ve skupině s ostatními rezidenty, abyste kontrolovat pacienty.“
Boyd říká, že to znamená, že obyvatelé často musí dorazit dříve, než jejich směna začne dělat předkoly, jako je kontrola laboratorní práce. „Takže minimálně 80 hodin týdně v nepřetržitém provozu plus vše, co musíte udělat kolem těch 80 hodin mimo hodiny.“
Bohužel existuje mnoho důvodů, proč zdravotničtí pracovníci – zejména lékaři – nevyhledávají odbornou pomoc pro problémy s duševním zdravím.
Lékař z newyorské nemocnice, který hovořil pod podmínkou anonymity, řekl, že problémy s duševním zdravím jsou příliš často považovány za projev slabosti v profesi, kde je „odolnost“ ceněnou vlastností.
Existují však konkrétnější důvody, proč pomoc nevyhledat.
Wible a Boyd říkají, že některé státní licenční rady a žádosti o zaměstnání se ptají, zda lékař „prodělal někdy léčbu duševního zdraví“.
„Je to naprosté porušení jejich práv,“ říká Wible. „Pokud jsem před lety hledal léčbu poporodní deprese, proč to musí vědět licenční rada nebo můj potenciální zaměstnavatel?“
Boyd souhlasí. „Měli by se ptát: ‚Nejste momentálně schopen plnit své pracovní povinnosti?‘ Příliš mnoho států a potenciálních zaměstnavatelů to stále nedělá,“ říká.
„Bohužel je hodně legitimní se bát, že když správní rada uslyší… že by to mohlo být vzneseno proti vám.“
Dokonce i lékaři, kteří se vyléčili z poruch spojených s užíváním návykových látek, mají jako absolventi lékařské fakulty těžké „spárovat“ s nemocnicemi.
Dalším tragickým příkladem je Leigh Sundemová, absolventka lékařské fakulty, která zemřela sebevraždou dva roky po absolvování lékařské fakulty. V mládí bojovala se závislostí, ale zotavovala se a na lékařské fakultě si vedla dobře.
Její závislost na anamnéze jí však zabránila v tom, aby byla zařazena do nemocnice pro její trvalé bydliště. Sundem, zatížený dluhy z lékařské fakulty a nevidící žádnou alternativu, zemřel 5. května 2019 sebevraždou.
Vzhledem k tomu, že zdravotničtí pracovníci jsou již v hrozné krizi duševního zdraví a s několika možnostmi, jak získat pomoc, je smrtící pandemie nového viru receptem na ještě horší krizi duševního zdraví.
Zdá se, že nemocnice si jsou vědomy pravděpodobnosti, že zdravotničtí pracovníci bojují s poruchami souvisejícími s traumatem během pandemie a po ní.
Mnozí si najali odborníky na duševní zdraví, aby se setkali s jakýmkoli personálem, který chce mluvit o svých pocitech. Organizace pro duševní zdraví, jako je National Trauma Recovery Network a Frontline Workers Counseling Project in the Bay, organizují bezplatnou terapii pro zdravotnické pracovníky.
Uvidí se však, zda se podaří stigma a potenciální profesní důsledky snížit natolik, že ti, kdo to potřebují, skutečně vyhledají pomoc.
Změny byly před pandemií dlouho opožděné – nyní jsou absolutní nutností.
Katie MacBride je spisovatelka a editorka na volné noze. Kromě Healthline můžete její práci najít mimo jiné ve Vice, Rolling Stone, The Daily Beast a Playboy. V současné době tráví příliš mnoho času na Twitteru, kde ji můžete sledovat na @msmacb.
