Znovu se zeptal: „Jak zemřela tvoje máma?“
A znovu říkám svému synovi, že onemocněla rakovinou. Ale tentokrát ho to neuklidní. Klade další otázky:
„Jak je to dávno?“
„Potkala mě někdy?“
„Pamatuji si tvého otce, ale proč si nepamatuju tvou matku?“
Nejsem si jistý, jak dlouho se ještě budu moci vyhýbat jeho zvědavosti. Koneckonců, Benovi je teď 9 let a je tak zvídavý a pozorný, jak přicházejí.
Odhaluji pravdu: Nikdy se s ním nesetkala.
Doufám, že to zatím stačí. Jeho oči se naplní smutkem, když jde ke mně, aby mě objal. Mohu říci, že chce více informací. Ale zatím to prostě neumím. Nemůžu mu říct, že zemřela, když jsem s ním byla tři měsíce těhotná.
Nikdy dobré načasování
K mým 21. narozeninám mi maminka vyprávěla o době, kdy mi byly 3 roky a já ji tak kopal, že jsem jí pohmoždil hrudník. Po týdnech bolestí navštívila lékaře. Rentgen vedl k dalším testům, které odhalily, že měla rakovinu prsu 3.
Bylo jí 35 let, ve stejném věku byla její matka, když jí byla diagnostikována rakovina prsu, a ve stejném věku by byla její mladší sestra, kdy by také dostala diagnózu. Moje máma podstoupila dvojitou mastektomii, zúčastnila se studie s drogami a během následujících 26 let přežila několik recidiv.
Ale jen pár hodin poté, co jsem zjistil, že jsem poprvé s dítětem, jsem se dozvěděl, že se její rakovina rozšířila.
Dva měsíce jsem maminku ujistil, že bude žít dost dlouho na to, aby poznala mé dítě. „Už jsi porazil rakovinu.“ Vím, že zase můžeš,“ řekl jsem jí.
Ale jak rakovina postupovala, bylo mi jasné, že před příchodem dítěte odejde. Cítila jsem se sobecká, protože jsem doufala, že bude dál bojovat, aby mohla být svědkem toho, jak mi roste žaludek, být se mnou na porodním sále a vést mě mateřstvím. Pak najednou sobectví vystřídalo milosrdenství. Jediné, co jsem chtěl, bylo, aby její bolest zmizela.
Když jsem v těhotenství dosáhla hranice tří měsíců, byla jsem nadšená, že to mohu říct své mámě, ale také jsem se toho bála. Když tu zprávu slyšela, podívala se na mě se směsí úlevy a úzkosti. „To je úžasné,“ řekla. Oba jsme věděli, že opravdu chtěla říct: „Musím teď odejít.“
O několik dní později zemřela.
Hledání důvodů k radosti, když truchlíte
Zbytek mého těhotenství byl horskou dráhou vzestupů a pádů, když jsem čekala na příchod svého dítěte a truchlila nad ztrátou své mámy. Někdy jsem měl na jedno víc než na druhé. Byla jsem vděčná za podporu mého manžela, rodiny a přátel. Dokonce jsem našel útěchu ve skvělém městě, ve kterém jsem žil – živost Chicaga mě udržovala v pohybu, přemýšlela a vyhýbala se sebelítosti. Svou bolest jsem dokázal promyslet v soukromí, ale ne v ústraní.
Když jsem byla v šestém měsíci těhotenství, navštívili jsme s manželem naše oblíbené místo, komediální klub Zanies. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomila dítě a měla jsem silné pouto. Když na pódium vystupovali stand-up komici, každý vtipnější než ten poslední, smál jsem se víc a víc. Na konci noci jsem se tak smál, že si toho dítě všimlo. Pokaždé, když jsem se zasmál, kopl. Jak se můj smích zintenzivnil, zintenzivnily i jeho kopance. Na konci show to bylo, jako bychom se smáli unisono.
Té noci jsem šla domů a věděla jsem, že moje dítě a já jsme byli propojeni způsobem, kterému rozuměli pouze matky a synové. Nemohl jsem se dočkat, až ho potkám.
Jediné, co jim mohu dát, jsou mé vzpomínky
Během mého posledního trimestru mě pohltilo plánování narození dítěte. A než jsem se nadál, byl tu Ben.
Nejsem si jistá, jak jsme s manželem prožili těch prvních pár měsíců. Obrovskou pomocí mi byla tchyně a sestra a otec byl ochoten nechat mě ventilovat, kdykoli jsem potřeboval. Postupem času jsme se naučili fungovat jako všichni novopečení rodiče.
Jak roky plynuly, Ben a nakonec i moje dcera se mě ptali na mámu a tátu. (Zemřel, když byly Benovi tři roky a Cayle jeden.) Sem tam jsem jim vyprávěl maličkosti – například, jak vtipný byl můj táta a jak milá byla moje máma. Ale přijal jsem fakt, že nikdy nepoznají moje rodiče. Museli by se spokojit s mými vzpomínkami.
Když se blížilo 10. výročí smrti mé mámy, lámal jsem si hlavu s tím, jak reagovat. Místo abych se celý den schovával ve svém pokoji, což jsem opravdu chtěl dělat, rozhodl jsem se být pozitivní – jako ona vždycky.
Ukázal jsem svým dětem své oblíbené fotky a vtipná domácí videa z dětství. Udělal jsem jim její recept na domácí pizzu, něco, co mi tak chybí. Nejlepší ze všeho bylo, že jsem jim vyprávěl o způsobech, jak v nich vidím její vlastnosti a vlastnosti. V Benovi vidím její vrozený soucit s ostatními; v Cayle, její okouzlující velké modré oči. Zářili, když si uvědomili, že je jejich součástí, navzdory své nepřítomnosti.
Když se Ben začal ptát, odpovídal jsem na ně nejlépe, jak jsem mohl. Ale rozhodl jsem se počkat na načasování její smrti, na kterou se znovu zeptal. Nechci mluvit o tom, kdy a jak zemřela – chci, aby moje děti věděly, jak žila.
Ale možná mu jednoho dne povím celý příběh. Možná na jeho 21. narozeniny, přesně jak mi řekla moje máma.
