Minulý rok prezident Trump prohlásil epidemii opiátů za národní stav ohrožení veřejného zdraví. Dr. Faye Jamali sdílí realitu této krize svým osobním příběhem o závislosti a uzdravení.
To, co začalo jako den plný zábavy na oslavu narozenin jejích dětí, skončilo pádem, který navždy změnil život Dr. Faye Jamali.
Ke konci narozeninové oslavy šla Jamali ke svému autu, aby pro děti přinesla dobré tašky. Při procházce po parkovišti uklouzla a zlomila si zápěstí.
Zranění způsobilo, že tehdy čtyřicetiletá Jamali v roce 2007 podstoupila dvě operace.
„Po operacích mi ortopedický chirurg dal spoustu léků proti bolesti,“ říká Jamali Healthline.
S 15 lety zkušeností anesteziologa věděla, že předpis byl v té době standardní praxí.
„Řekli nám to na lékařské fakultě, v rezidenci a na naší škole.“ [clinical] pracovišť, která… u těchto léků nevznikl žádný návykový problém, pokud byly použity k léčbě chirurgické bolesti,“ říká Jamali.
Protože zažívala velké bolesti, užívala Jamali Vicodin každé tři až čtyři hodiny.
„Bolest se s léky zlepšila, ale všiml jsem si, že když jsem je bral, nebyl jsem tolik vystresovaný.“ Pokud jsem se s manželem pohádala, bylo mi to jedno a ani mě to tolik nebolelo. Zdálo se, že léky udělaly všechno v pořádku,“ říká.
Emocionální účinky drog poslaly Jamali dolů po kluzkém svahu.
Zpočátku jsem to často nedělal. Ale kdybych měl hektický den, pomyslel jsem si: Kdybych si mohl vzít jeden z těchto Vicodinů, budu se cítit lépe. Tak to začalo,“ vysvětluje Jamali.
Během menstruace také léta trpěla migrénovými bolestmi hlavy. Když ji zasáhla migréna, občas se ocitla na pohotovosti, kde dostávala injekci narkotik, aby zmírnila bolest.
„Jednoho dne, na konci směny, jsem začal mít opravdu silnou migrénu. Na konci dne vyhazujeme odpad na narkotika do automatu, ale napadlo mě, že místo toho, abych je plýtval, bych si mohl vzít léky na bolest hlavy a vyhnout se návštěvě pohotovosti. Říkal jsem si, jsem doktor, jen si píchnu injekci,“ vzpomíná Jamali.
Šla do koupelny a píchla si narkotika do paže.
„Okamžitě jsem se cítil provinile, věděl jsem, že jsem překročil hranici, a řekl jsem si, že už to nikdy neudělám,“ říká Jamali.
Ale druhý den, na konci směny, ji migréna udeřila znovu. Ocitla se zpátky v koupelně a píchala si léky.
„Tentokrát jsem poprvé měl euforii spojenou s lékem. Předtím se jen staral o bolest. Ale dávka, kterou jsem si dal, ve mně opravdu vyvolala pocit, jako by se mi něco zlomilo v mozku. Byl jsem na sebe velmi naštvaný, že jsem měl tolik let přístup k této úžasné věci a nikdy jsem ji nepoužil,“ říká Jamali. „To je bod, kdy mám pocit, že můj mozek byl unesen.“
Během několika následujících měsíců postupně zvyšovala svou dávku ve snaze zahnat ten euforický pocit. Za tři měsíce už Jamali užívala 10krát více narkotik, než si poprvé aplikovala.
Pokaždé, když jsem si píchl injekci, pomyslel jsem si: Už nikdy více. Nemůžu být závislý. Závislý je bezdomovec na ulici. Jsem doktor. Jsem fotbalová máma. Tohle nemůžu být já,“ říká Jamali.
Váš průměrný člověk s problémy se závislostí, jen v bílém plášti
Jamali brzy zjistila, že stereotyp „typického závislého“ není přesný a neuchránil by ji před závislostí.
Vzpomíná na dobu, kdy se pohádala se svým manželem a odjela do nemocnice, šla rovnou na doléčovací pokoj a pod jménem pacienta odhlásila léky z narkotizačního přístroje.
„Pozdravil jsem sestřičky a šel rovnou do koupelny a píchl si injekci. Asi o jednu nebo dvě hodiny později jsem se probudil na podlaze s jehlou stále v paži. Zvracel jsem a pomočil se. Člověk by si myslel, že bych byla zděšená, ale místo toho jsem se uklidila a byla jsem na svého manžela naštvaná, protože kdybychom se nepohádali, nemusela bych si jít píchnout injekci,“ říká Jamali.
Váš mozek udělá cokoli, abyste ho dál používali. Závislost na opioidech není morální nebo etické selhání. Váš mozek se změní,“ vysvětluje Jamali.
Jamali říká, že klinická deprese, která se u ní vyvinula ve svých 30 letech, chronická bolest ze zápěstí a migrény a přístup k opioidům ji způsobily závislost.
Příčiny závislosti se však liší od člověka k člověku. A není pochyb o tom, že tento problém převládá ve Spojených státech, kde Centra pro kontrolu a prevenci nemocí uvádí, že více než
Úmrtí na předávkování související s opioidy na předpis byl navíc v roce 2016 5krát vyšší než v roce 1999, přičemž v roce 2016 zemřelo na opiáty každý den více než 90 lidí.
Jamali doufá, že prolomí stereotypního narkomana, který je často zobrazován v médiích a myslích mnoha Američanů.
To se může stát každému. Jakmile jste ve své závislosti, nikdo nemůže nic dělat, dokud nedostanete pomoc. Problém je v tom, že je tak těžké získat pomoc,“ říká Jamali.
„Touto nemocí ztratíme celou generaci, pokud nevložíme peníze na uzdravení a pokud to nepřestaneme stigmatizovat jako morální nebo kriminální selhání lidí,“ říká.
Přišla o práci a dostala pomoc
Několik týdnů poté, co se Jamali probudila umrtvená v koupelně v práci, byla nemocničním personálem dotázána na množství léků, které kontrolovala.
„Požádali mě, abych předal svůj odznak, a řekli mi, že jsem pozastaven, dokud nedokončí vyšetřování,“ vzpomíná Jamali.
Tu noc přiznala manželovi, co se děje.
„Tohle byl nejhorší bod v mém životě.“ Už jsme měli manželské problémy a já jsem si myslela, že mě vykopne, vezme si děti, a pak bez práce a rodiny o všechno přijdu,“ říká. „Ale jen jsem si vyhrnul rukávy a ukázal mu stopy na mých pažích.“
Zatímco byl její manžel v šoku – Jamali jen zřídka pila alkohol a nikdy předtím nebrala drogy – slíbil jí, že ji bude podporovat v rehabilitaci a zotavování.
Další den vstoupila do ambulantního zotavovacího programu v oblasti San Francisco Bay Area.
Můj první den na rehabilitaci jsem netušil, co mě čeká. Objevím se pěkně oblečený s perlovým náhrdelníkem a posadím se vedle toho chlapa, který říká: ‚Proč jsi tady? Alkohol?‘ Řekl jsem ne. Píchám si narkotika.“ Byl šokován,“ říká Jamali.
Asi pět měsíců strávila celý den v rekonvalescenci a v noci odcházela domů. Poté strávila několik dalších měsíců návštěvami schůzek se svým sponzorem a cvičením svépomocných praktik, jako je meditace.
„Měl jsem obrovské štěstí, že jsem měl práci a pojištění. Měla jsem holistický přístup k zotavení, který trval rok,“ říká.
Během zotavování si Jamali uvědomila stigma, které obklopuje závislost.
„Možná nebyla moje zodpovědnost, ale uzdravení je 100% moje zodpovědnost.“ Naučil jsem se, že když se budu denně zotavovat, můžu mít úžasný život. Ve skutečnosti mnohem lepší život, než jsem měl předtím, protože ve svém starém životě jsem musel otupovat bolest, aniž bych ji skutečně cítil,“ říká Jamali.
Asi po šesti letech zotavení Jamali obdržela diagnózu rakoviny prsu. Po šesti operacích skončila dvojitou mastektomií. Přes to všechno mohla několik dní užívat léky proti bolesti podle pokynů.
„Dala jsem je svému manželovi a nevěděla jsem, kde v domě jsou.“ Během této doby jsem také zintenzivnila svá zotavovací setkání,“ říká.
Přibližně ve stejnou dobu její matka málem zemřela na mrtvici.
„Dokázal jsem se s tím vším vyrovnat, aniž bych se spoléhal na nějakou látku. Jakkoli to zní směšně, jsem vděčný za svou zkušenost se závislostí, protože při uzdravování jsem získal nástroje,“ říká Jamali.
Nová cesta vpřed
Lékařské radě Kalifornie trvalo dva roky, než Jamaliho případ přezkoumala. V době, kdy jí dali podmínku, se dva roky zotavovala.
Po sedm let podstupoval Jamali jednou týdně testování moči. Po roce pozastavení jí však nemocnice umožnila vrátit se do práce.
Jamali se postupně vrátil do práce. První tři měsíce ji v práci neustále někdo doprovázel a sledoval její práci. Lékař, který měl na starosti její uzdravení, předepsal také opioidní blokátor naltrexon.
Rok poté, co v roce 2015 dokončila zkušební dobu, opustila svou práci v anestezii, aby se vydala na novou kariéru v estetické medicíně, která zahrnuje provádění procedur, jako je botox, výplně a laserové omlazení pleti.
„Teď je mi 50 let a jsem opravdu nadšený z další kapitoly. Díky uzdravení mám dost odvahy dělat rozhodnutí, která jsou dobrá pro můj život,“ říká.
Jamali také doufá, že přinese dobro ostatním tím, že bude podporovat povědomí o závislosti na opioidech a změnu.
I když se podnikají kroky, které mají pomoci zmírnit opioidní krizi, Jamali říká, že je třeba udělat více.
„Hanba je to, co lidem brání získat pomoc, kterou potřebují. Sdílením svého příběhu nemohu ovlivnit, jak mě lidé soudí, ale mohu potenciálně pomoci někomu, kdo to potřebuje,“ říká.
Její nadějí je prolomit stereotypní narkomanku často zobrazovanou v médiích a myslích mnoha Američanů.
Můj příběh, když na to přijde, se neliší od toho, jak bezdomovec střílel na rohu ulice,“ říká Jamali. „Jakmile váš mozek unesou opioidy, i když možná nevypadáte jako typický uživatel, jsou člověk na ulici. Vy jsou závislý na heroinu.
Jamali také tráví čas rozhovory s lékaři, kteří se ocitli ve stejné situaci jako kdysi ona.
„Pokud to začalo ortopedickým zraněním někoho, jako jsem já, ve věku 40 let bez problémů s drogami nebo alkoholem, může se to stát každému,“ zdůrazňuje Jamali. „A jak víme v této zemi, je.“
