Vstoupil jsem do budovy, s upatlanýma očima, připravený projít ranní rutinou, kterou jsem prováděl denně po celé měsíce. Když jsem zvedl ruku přes svalovou paměť, abych zmáčkl tlačítko „nahoru“, upoutalo mou pozornost něco nového.
Zíral jsem na ceduli „mimo provoz“ připevněnou k výtahu v mém oblíbeném recesním centru. Před třemi lety bych si toho moc nevšímal a jednoduše sprintoval po jediném schodišti vedle, považoval jsem to za bonusové kardio.
Ale tentokrát to znamenalo, že budu muset změnit své plány na tento den.
Moje každodenní rutina bít se dvakrát denně do bazénu (jediného místa, kde se mohu volně pohybovat) a psát v tichém prostoru nahoře byla zmařena mou neschopností vytáhnout chodítko, tašku s notebookem a tělesně postižené po schodech.
To, co jsem kdysi považoval za nepříjemnost, bylo nyní bariérou, která mě bránila z místa, kam jsem se dříve tak často dostával.
Před třemi lety bych budovu viděl jako přístupnou. Pak se můj pohled změnil s mým tělem.
Bylo mi něco přes 30 let, když mě degenerativní stav zad konečně vyzdvihl z občasné bolesti do stavu invalidy.
Zatímco jsem se hodiny v kuse toulal městem a bral své schopné tělo jako samozřejmost, začal jsem mít problémy s chůzí na dlouhé vzdálenosti.
Pak jsem během několika měsíců ztratil schopnost chodit do parku, pak na dvorek a pak kolem mého domu, až mi akt stát sám déle než minutu způsobil nesnesitelnou bolest.
Nejdřív jsem s tím bojoval. Navštívil jsem specialisty a absolvoval všechna vyšetření. Nakonec jsem se musel smířit s tím, že už nikdy nebudu schopný.
Spolkl jsem svou hrdost a strach o trvalost své situace a zajistil jsem si parkovací povolení pro handicapované a chodítko, které mi umožňuje chodit několik minut v kuse, než si potřebuji odpočinout.
Časem a spoustou duše-hledání jsem začal přijímat svou novou zdravotně postiženou identitu.
Zbytek světa, jak jsem rychle zjistil, ne.
Existuje příšerný film z 80. let s názvem „Oni žijí“, ve kterém speciální brýle dávají postavě Roddy Piper Nadě schopnost vidět to, co ostatní nevidí.
Pro zbytek světa všechno vypadá jako status quo, ale s těmito brýlemi může Nada vidět „skutečné“ nápisy na cedulích a další věci, které jsou špatné ve světě, který vypadá normálně a přijatelně pro většinu.
Svým způsobem, získání mého postižení mi dalo tyto ‚brýle‘. To, co mi, když jsem byl tělesně zdatný, připadalo jako dostupné místo, nyní živě vystupuje jako nepřístupné.
Nemluvím jen o místech, která se nijak nesnažila implementovat dostupné nástroje do svého prostředí (to je téma na jinou diskusi), ale o místech, která se zdají být přístupná – pokud přístup skutečně nepotřebujete.
Kdysi jsem viděl symbol handicapovaných a předpokládal jsem, že místo je optimalizováno pro handicapované lidi. Předpokládal jsem, že se zamyslelo nad tím, jak budou lidé s postižením využívat prostor, nejen že nainstalovali rampu nebo elektrické dveře a nazvali je přístupnými.
Teď jsem si všiml ramp, které jsou příliš strmé na to, aby bylo možné efektivně používat invalidní vozík. Pokaždé, když používám chodítko ve svém oblíbeném kině a snažím se tlačit na sklon rampy, myslím na to, jak těžké musí být udržet kontrolu nad ručním invalidním vozíkem na tomto svahu v obou směrech. Možná proto jsem v tomto zařízení nikdy neviděl někoho používat invalidní vozík.
Ještě více, tam jsou rampy s obrubníky ve spodní části, maří celý jejich účel. Mám tu čest, že jsem dostatečně mobilní, abych zvedl chodítko přes nerovnost, ale ne každý postižený má tuto schopnost.
Jindy dostupnost končí vstupem do budovy.
„Dostanu se dovnitř budovy, ale záchod je po schodech nahoru nebo dolů,“ říká o problému spisovatel Clouds Haberberg. „Nebo se dostanu dovnitř budovy, ale chodba není dost široká na to, aby se tudy mohl projet standardní ruční invalidní vozík.“
Zejména přístupné toalety mohou klamat. Moje chodítko se vejde do většiny určených toalet. Ale ve skutečnosti dostat se do stáje je úplně jiný příběh.
Mám schopnost chvíli stát, což znamená, že jsem schopen otevřít dveře rukou a druhou neobratně strčit chodítko do stání. Když vyjdu ven, mohu vymáčknout své stojící tělo z cesty dveří a vyjít s chodítkem.
Mnoho lidí postrádá tuto úroveň mobility a/nebo vyžaduje pomoc od pečovatele, který se také musí dostat dovnitř a ven ze stáje.
„Někdy prostě hodí rampu vyhovující ADA a říkají tomu den, ale ona se tam nevejde ani se tam pohodlně nepohybuje,“ říká Aimee Christian, jejíž dcera používá invalidní vozík.
„Také dveře přístupného stánku jsou často problematické, protože tam nejsou žádná tlačítka,“ říká. „Pokud se otevře ven, je pro ni těžké dostat se dovnitř, a pokud se otevře dovnitř, je téměř nemožné, aby se dostala ven.“
Aimee také poukazuje na to, že často je tlačítko napájení dveří do celé toalety pouze zvenčí. To znamená, že ti, kteří to potřebují, se mohou dostat dovnitř nezávisle – ale musí počkat na pomoc, aby se dostali ven, a účinně je uvěznit na toaletě.
Pak je tu otázka sezení. Pouhé vytvoření prostoru, kam se vejde invalidní vozík nebo jiné zařízení pro mobilitu, nestačí.
„Obě místa pro ‚vozíčkáře‘ byla za lidmi, kteří stáli,“ říká spisovatelka Charis Hillová o svých nedávných zážitcích ze dvou koncertů.
„Neviděla jsem nic jiného než zadky a záda a neexistovala pro mě žádná bezpečná cesta, jak se dostat z davu, kdybych potřebovala na toaletu, protože všude kolem mě byli nacpaní lidé,“ říká Charis.
Charis se také setkala s problémy s viditelností na místním ženském pochodu, při kterém z bezbariérového prostoru chyběl jasný výhled jak na pódium, tak na tlumočníka ASL, který stál za řečníky.
Tlumočník byl také zablokován během velké části živého přenosu – další případ iluze opatření přístupnosti bez praktického použití.
V Sacramento Pride musela Charis důvěřovat cizím lidem, že zaplatí a předají jim pivo, protože pivní stan byl na vyvýšené ploše. Narazili na stejnou bariéru jako na stanici první pomoci.
Na koncertě v parku byl na místě přístupný nočník – ale byl umístěn na trávě a instalován pod takovým úhlem, že Charis s jejich invalidním vozíkem málem sklouzla k zadní stěně.
Někdy je problém najít si vůbec místo k sezení. Ve své knize „The Pretty One“ píše Keah Brown milostný dopis židlím v jejím životě. Velmi jsem s tím souvisel; Mám hlubokou lásku k těm, kteří jsou ve mně.
Pro člověka, který chodí, ale má omezenou pohyblivost, může být pohled na židli jako oáza v poušti.
Dokonce i se svým chodítkem nemohu dlouho stát nebo chodit, takže stát v dlouhých frontách nebo procházet místa bez míst k zastavení a sezení může být docela bolestivé.
Jednou se to stalo, když jsem byl v kanceláři, abych získal parkovací povolení pro handicapované!
I když je budova nebo prostředí vysoce přístupné, je užitečné pouze tehdy, jsou-li tyto nástroje udržovány.
Nesčetněkrát jsem zmáčkl tlačítko elektrického ovládání dveří a nic se nestalo. Elektrické dveře bez pohonu jsou stejně nedostupné jako ruční dveře – a někdy i těžší!
Totéž platí pro výtahy. Už teď je pro zdravotně postižené nepohodlné hledat výtah, který se často nachází daleko za místem, kam se snaží jet.
Zjištění, že výtah je mimo provoz, není jen nepohodlné; znepřístupňuje vše nad přízemím.
Bylo pro mě nepříjemné najít nové místo pro práci v recesním centru. Ale kdyby to byla moje lékařská ordinace nebo místo zaměstnání, mělo by to velký dopad.
Neočekávám, že věci jako elektrické dveře a výtahy budou opraveny okamžitě. Ale to je třeba vzít v úvahu při stavbě budovy. Pokud máte pouze jeden výtah, jak se handicapovaní lidé dostanou do dalších pater, když je rozbitý? Jak rychle to společnost opraví? Jednoho dne? Týden?
Toto jsou jen některé příklady věcí, o kterých jsem si myslel, že jsou dostupné, než jsem se stal zdravotně postiženým a začal jsem na ně spoléhat.
Mohl bych strávit dalších tisíc slov diskutovat o dalších: parkovacích místech pro handicapované, kde není místo pro pomůcky pro mobilitu, rampy bez zábradlí, místa, kam se vejde invalidní vozík, ale neponechávají mu dostatek místa, aby se mohl otočit. Seznam pokračuje.
A zde jsem se zaměřil výhradně na pohybové postižení. Ani jsem se nedotkl způsobů, jakými jsou „dostupná“ místa nedostupná lidem s různými typy postižení.
Pokud jste zdatní a čtete toto, chci, abyste se na tyto prostory podívali blíže. Dokonce i to, co se zdá být „dostupné“, často není. A pokud není? Mluvit nahlas.
Pokud jste majitelem firmy nebo máte prostor, který vítá veřejnost, vyzývám vás, abyste šli nad rámec pouhého plnění minimálních požadavků na přístupnost. Zvažte najmutí poradce pro osoby se zdravotním postižením, který posoudí váš prostor z hlediska dostupnosti v reálném životě.
Promluvte si s lidmi, kteří jsou skutečně zdravotně postižení, nejen s projektanty budov, o tom, zda jsou tyto nástroje použitelné nebo ne. Realizovat opatření, která jsou použitelná.
Jakmile je váš prostor skutečně přístupný, udržujte ho tak, aby byl zachován.
Zdravotně postižení lidé si zaslouží stejný přístup na místa, jako mají tělesně zdatní lidé. Chceme se k vám přidat. A věřte nám, chcete nás tam také. Na stůl přinášíme hodně.
I zdánlivě malými úpravami, jako jsou přestávky na obrubníky a sporadicky umístěné židle, můžete pro handicapované lidi udělat obrovský rozdíl.
Pamatujte, že kdekoli, kde je přístup pro osoby se zdravotním postižením, je přístupný a často ještě lépe pro osoby se zdravotním postižením.
Totéž však neplatí obráceně. Postup je jasný.
Heather M. Jones je spisovatelka v Torontu. Píše o rodičovství, zdravotním postižení, tělesném obrazu, duševním zdraví a sociální spravedlnosti. Více z její tvorby najdete na ní webová stránka.
