Nemohl jsem přestat myslet na podstatu existence. Pak mi byla diagnostikována.
„Jsme jen stroje na maso, které řídí řízenou halucinaci,“ řekl jsem. „Neděsí tě to? Co jsme vůbec dělá tady?“
„Zase tohle?“ zeptal se můj přítel s úšklebkem.
povzdechl jsem si. Ano, znovu. Další z mých existenčních krizí, přímo na popud.
Rozčilovat se nad celou věcí „být naživu“ pro mě nebylo nic nového. Už jako dítě jsem měl podobné záchvaty úzkosti.
Jedna z prvních, které si pamatuji, se stala v šesté třídě. Poté, co dostal radu „Buď sám sebou!“ jednou mockrát, odsekl jsem. Zmatený spolužák mě musel utěšovat, když jsem brečel na hřišti a prostřednictvím tlumených vzlyků mi vysvětloval, že nedokážu říct, jestli jsem své „pravé já“, nebo jen „předstíranou verzi“ sebe sama.
Zamrkala, a když si uvědomila, že je mimo svou hloubku, jednoduše nabídla: „Chceš udělat sněhové anděly?“
Dostali jsme se na tuto planetu se spoustou protichůdných vysvětlení, proč jsme tady. Proč ne Točím se ve spirále? Přemýšlel jsem. A proč nebyli všichni ostatní?
Jak jsem stárnul, všiml jsem si, že i když tyto existenciální otázky mohou přicházet a odcházet v mysli někoho jiného, vždy se zdálo, že zůstávají v mé mysli.
Když jsem se jako dítě dozvěděl o smrti, stala se z ní také posedlost. První věc, kterou jsem udělal, bylo sepsání vlastní závěti (která se ve skutečnosti rovnala instrukcím, kteří plyšáci vlezou do mé rakve). Druhá věc, kterou jsem udělal, bylo, že jsem přestal spát.
A pamatuji si, že i tehdy jsem si přál, abych brzy zemřel, abych nemusel žít s opakující se otázkou, co bude potom. Strávil jsem hodiny tím, že jsem se snažil přijít s vysvětlením, které mě uspokojilo, ale nikdy se mi to nezdálo. Moje přemítání tu posedlost jen zhoršilo.
To, co jsem v té době nevěděl, bylo, že mám obsedantně-kompulzivní poruchu (OCD). Moje opakující se krize byly ve skutečnosti něčím, co je známé jako existenciální OCD.
International OCD Foundation popisuje existenciální OCD jako „vtíravé, opakující se přemýšlení o otázkách, na které nelze odpovědět a které mohou mít filozofickou nebo děsivou povahu nebo obojí.
Otázky se obvykle točí kolem:
- smysl, účel nebo realita života
- existence a povaha vesmíru
- existence a povaha já
- určité existenciální pojmy jako nekonečno, smrt nebo realita
I když se s takovými otázkami můžete setkat na hodině filozofie nebo v dějové linii filmů jako „Matrix“, člověk obvykle od takových myšlenek přejde. Pokud by zažili tíseň, bylo by to chvilkové.
Pro někoho s existenčním OCD však tyto otázky přetrvávají. Tíseň, kterou vyvolává, může být zcela invalidizující.
Abych se vyrovnal s úzkostí z těchto opakujících se „existenčních krizí“ způsobených mým OCD, vyvinul jsem řadu nutkání
Strávil jsem hodiny přemítáním, snažil jsem se bojovat s myšlenkami tím, že jsem vymýšlel vysvětlení, doufal jsem, že vyřeším napětí. Zaklepal jsem na dřevo, kdykoli bych chtěl myslel o smrti milovaného člověka v naději, že tomu nějak „zabrání“. Každou noc jsem před spaním odříkával modlitbu, ne proto, že bych věřil v Boha, ale jako sázku „pro případ“, kdybych zemřel ve spánku.
Záchvaty paniky se staly běžným jevem, ještě horším o to, jak málo jsem spal. A jak jsem byl čím dál více depresivní – s mojí OCD zabírající téměř veškerou mentální a emocionální energii, kterou jsem měl – začal jsem se ve 13 letech sebepoškozovat. Nedlouho poté jsem se poprvé pokusil o sebevraždu.
Být naživu a být si extrémně vědom své vlastní existence, bylo nesnesitelné. A bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil dostat se z toho prostoru nad hlavou, zdálo se, že není úniku.
Upřímně jsem věřil, že čím dříve zemřu, tím dříve dokážu vyřešit toto zdánlivě bezedné trápení nad existencí a posmrtným životem. Připadalo mi tak absurdní uvíznout na ní, a přesto ne nepodobné pasti na prsty, čím víc jsem s ní zápasil, tím víc jsem se zasekl.
Vždy jsem si myslel, že OCD je docela přímočará porucha – nemohl jsem se mýlit
Opakovaně jsem si nemyl ruce ani nekontroloval sporák. Ale měl jsem posedlosti a nutkání; prostě to byly ty, které bylo snazší zamaskovat a skrýt před ostatními.
Pravdou je, že OCD je definováno méně obsahem něčích obsesí a více cyklem posedlosti a sebeuklidňování (které se stává nutkavým), které může někoho vést k vysilující spirále.
Mnoho lidí si o OCD myslí, že je to „podivná“ porucha. Realita je taková, že to může být neuvěřitelně děsivé. To, co by ostatní mohli považovat za neškodnou filozofickou otázku, se zapletlo s mou duševní nemocí a způsobilo zkázu v mém životě.
Pravdou je, že v životě víme jen málo věcí, abychom si byli jisti. Ale to je také to, co dělá život tak tajemným a dokonce vzrušujícím.
V žádném případě to není jediný typ posedlosti, který jsem měl, ale byl to jeden z nejobtížnějších k rozpoznání, protože na první pohled to může vypadat jako takový typický, benigní sled myšlenek. Když ten vlak vyjede z kolejí, stane se z něj spíše problém duševního zdraví než pouhý filozofický problém.
I když moje OCD bude vždy výzvou, lepší informovanost o OCD byla posilující součástí léčení
Než jsem věděl, že mám OCD, považoval jsem své obsesivní myšlenky za pravdu evangelia. Ale tím, že si více uvědomuji, jak OCD funguje, jsem schopen rozpoznat, kdy se točím ve spirále, využít lepší schopnosti zvládání a kultivovat pocit soucitu se sebou samým, když mám potíže.
V těchto dnech, kdy mám „Ach můj bože, všichni jsme stroje na maso!“ v určité chvíli jsem schopen uvést věci na pravou míru díky kombinaci terapie a léků. Pravdou je, že v životě víme jen málo věcí, abychom si byli jisti. Ale to je také to, co dělá život tak tajemným a dokonce vzrušujícím.
Naučit se žít s nejistotou a strachem – a ano, s možností, že je to všechno nějaká řízená halucinace, kterou řídí naše mozkové počítače – je jen součástí dohody.
Když všechno ostatní selže, rád si připomínám, že stejné síly ve vesmíru, které nám přinesly gravitaci, nekonečno a smrt (a všechny ty divné, děsivé, abstraktní věci) jsou taky zodpovědný za existenci Cheesecake Factory a shiba inus a Betty White.
A bez ohledu na to, jakým peklem mě můj mozek OCD podrobuje, nikdy to neudělám ne být za ty věci vděčný.
Sam Dylan Finch je předním obhájcem duševního zdraví LGBTQ+ a získal mezinárodní uznání za svůj blog Let’s Queer Things Up!, který se poprvé rozšířil v roce 2014. Jako novinář a mediální stratég Sam rozsáhle publikoval na témata jako duševní zdraví, transgender identita, zdravotní postižení, politika a právo a mnoho dalších. Sam přináší své kombinované odborné znalosti v oblasti veřejného zdraví a digitálních médií a v současnosti pracuje jako sociální redaktor ve společnosti Healthline.
