Moje realizace
Když mi bylo 14, začal jsem na vysoce selektivní střední škole. Vždy jsem byl milovníkem matematiky a s radostí jsem se zapsal do Algebry II+, zrychlené třídy s vyznamenáním, kde bylo mé nevyhnutelné utonutí rychle zřejmé. Nejhorší okamžik prvního semestru na novém místě se ostře ulevuje téměř o deset let později.
Dělal jsem zkoušku, schovaný za těmito kartonovými „testovacími stany“, abych zabránil podvádění (zatraceně důvěřivé atmosféře), a vlasy kolem mě padaly jako sněhové vločky. Bylo to poprvé, co si pamatuji, jak jsem si pramen po pramenu vytrhával vlasy kvůli stresu a úzkosti. Když test skončil, na mém listu byly tři nezodpovězené otázky a na mém stole a podlaze byla viditelná vrstva vlasů. Zmatená jsem to spěšně zametla.
Nikdy předtím jsem si tohoto zvyku neuvědomoval a neuvědomil jsem si, jak klíčový bude tento test při řešení této podivné diagnózy: trichotillománie.
Co je to trichotillománie?
Trichotillománie (trichománie), jak ji definuje Mayo Clinic, je „duševní porucha, která zahrnuje opakující se neodolatelné nutkání vytrhávat si chloupky z pokožky hlavy, obočí nebo jiných oblastí těla, i když se to snaží zastavit“.
Odhady říkají, že 0,5 až 3 procenta lidí někdy zažije trich. Ale je to těžké odhadnout: Je známo, že příznaky mizí a vracejí se, společnost více akceptuje vypadávání vlasů u mužů a rozpaky obecně mohou vést k podhodnocení.
Moje spouštěče
Tahání vlasů je obvykle vyvoláno úzkostí a stresem. Kroužil jsem pár prameny, když jsem si vybíral, co napíšu, což je pro mě normální.
Vysokoškolské eseje pro mě byly vždy dvojnásobnou pohromou, protože mě nechávaly v mé nejzranitelnější pozici a vedly k směšným tahákům. Nenáviděl jsem je psát, tak jsem je odkládal. Skončil bych ponořený do svého stresu. Jednou, ve druhém ročníku, jsem jednou rukou frustrovaně psal a druhou tahal. Cítil jsem se zmatený a poražený, ale to nebyla moje nejhorší situace.
Začarovaný kruh
Když jsem dokončil střední školu, moje vlasy zářily zdravím. Zářivé, husté a hedvábné, to byl můj korunovační klenot. Během následujících tří let jsem byla nucena stříhat stále kratší vlasy, abych bojovala se svými nerovnými, řídkými konečky. Webové stránky často říkají, že lidé s trichem půjdou téměř do jakékoli délky, aby zamaskovali ztrátu vlasů, což vždy udeřilo na nervy. Očividně. Ne?
Trich je kombinovaná úzkost. Taháte, protože jste úzkostní, a jste úzkostní, protože nemůžete přestat tahat. U některých lidí s trichem dochází k rozsáhlému plešatění a ztrátě znatelně velkých částí vlasů. Několik let jsem měl malou lysinu, skrytou pár centimetrů za mým pravým uchem. Místo je stále citlivé na dotek, stín mého traumatu, který jsem si sám způsobil.
Proč tahat?
Je těžké popsat, proč táhneme. Náš mozek si myslí, že to bude úleva od naší úzkosti. Je tu uspokojení, nejkratší chladná úleva, která přichází s chytrým čerstvým trhnutím. Moje vlasy mají různou texturu a tahala bych za nejhrubší prameny, protože se nikdy úplně neshodovaly s ostatními, jako bych se snažila o zkroucenou dokonalost.
Někteří vědci popisují trich jako související s obsedantně kompulzivní poruchou (OCD). Oba zahrnují „opakující se obsedantní a/nebo nutkavé myšlenky a činy“ a oba jsou způsobeny nevyváženými chemikáliemi v mozku. To mi dává největší smysl. Lidé s trichem jsou hluboce ohromeni tím, jak nesmyslné jsou naše činy, ale to zdaleka nestačí k tomu, abychom přestali.
Opravdu, trich jen pojmenovává, jak působíme na naši zvýšenou úzkost. Mnoho lidí si to ani neuvědomuje a než vyhledají léčbu, uběhnou roky. Prvním krokem je vždy si všimnout, že táhnete na prvním místě.
Hledám pomoc
Sebeuvědomění není silnou stránkou mnoha středoškoláků a já jsem nebyl jiný. Moji přátelé bojovali s poruchami příjmu potravy a vážnou depresí a vyvažovali recepty svým pocitem pohody.
Četl jsem o trichovi na internetu, ale moji rodiče byli odmítaví. Měli větší problémy, než je moje ješitnost. Úzkost nevypadala jako všudypřítomný problém. Nenapadlo mě, že je to léčitelné.
Hledání léčby
Na vysoké škole bych se obrátil na terapii poté, co jsem se dozvěděl o specialistech na úzkost. Byl jsem dostatečně vzdělaný na internetu, abych si uvědomil, že mám smysluplnější možnosti než proklínat vesmír pokaždé, když jsem zametl hromadu vlasů do koše. Návštěva terapie v prosklené, výškové kanceláři v centru Chicaga byla většinou motivována lehčí třídou (mít čas věnovat se) a touhou po změně.
Točící se prsteny, korálkové náramky, sezení na rukou, náhradní vrtochy – navrhované způsoby, jak nahradit škodlivé chování, byly nekonečné a do značné míry pro mě nezajímavé. Skrytá úzkost byla pro mě a moji psycholožku větším problémem, ale odpovědnost vůči ní mě udržovala (většinou) na rovině. Nakonec se sezení příliš prodražila a studium v zahraničí narušilo můj týdenní zvyk. Léčit bych se znovu nevyhledal déle než rok.
Vyrovnání
S trichem mi teď víc vyhovuje. Hodně se změnilo od doby, kdy jsem před šesti lety poprvé řekl „trichotillománii“ kamarádce, když se mě zeptala: „Právě jsi jíst vaše vlasy?“ Šestnáctiletý já jsem narazil na vysvětlení: „No, ne. Vidíte, mám tuhle věc, trichotillománii, a lidé s ní mají tendenci si tahat vlasy, které si vytrhávají přes rty a obličej. Je to zvláštní zvyk… nejím to… to by bylo… odporné.“
Byla to chvíle, která stála za to se scvrknout. Je pravda, že někteří lidé s trichem si oškubanými prameny jedou po tváři a rtech. Nemám pro to vysvětlení. Povědomí to v mém případě do značné míry vymizelo.
Ale také mě přestala zajímat většina mých sklonů souvisejících s trichy. Už nedefinují můj sebeobraz. Nevidím je jako něco, co se má skrývat, ani nevzbuzují stud stejným způsobem. Něco z toho je způsobeno zráním na vysoké škole, ale přičítám to hlavně návratu k terapii.
V úterý večer se setkávám s dostupným psychologem. Pomáhá mi oslovit Tricha upřímně a promyšleně. Její odbornost krásně doprovází její vystupování. Moje závěry jsou mé vlastní. Nikdy mě netlačí do myšlenky, která nesedí, takže příznaky trichů teď zvládám snadněji. Mám recept na úzkost a více si uvědomuji své spouštěče a jak efektivně zvládat těžké časy.
Posun vpřed
Něco takového je stále těžké někomu vysvětlit. Společenská nepohoda nutí lidi, aby si své otázky nechali pro sebe. A jak si vysvětlujete, proč se nemůžete jen tak rozptýlit nějakým jiným zvykem? Je to bouřlivé. Vysvětluji trich jako „zvláštní věc, kterou můj mozek právě dělá“.
Občas je to nepříjemné a může to člověka přimět k sebevědomí, ale uvědomění si a odpuštění sobě samému je polovina úspěchu. Žertuji, že trich je snadná autodiagnostika, když tolik věcí není.
Ne každý s trichem potřebuje nebo chce léčbu. Stav se projevuje v různé závažnosti. Pokud máte trich, nejdůležitější rada, kterou mohu nabídnout, je vyhnout se pocitu trapnosti a vědět, že to není trvalé. Býváme lidmi s osobnostmi typu A, takže na sebe nebuďte příliš tvrdí. Vedeš si dobře.
