Všem žijícím s HIV,
Jmenuji se Joshua a 5. června 2012 mi byl diagnostikován HIV. Pamatuji si, jak jsem ten den seděl v ordinaci lékaře a tupě zíral do zdi, když mnou procházela široká škála otázek a emocí.
Zdravotní problémy mi nejsou cizí, ale HIV byl jiný. Přežil jsem nekrotizující fasciitidu a desítky hospitalizací kvůli celulitidě, všechny nesouvisející s mým HIV statusem. Mým největším pilířem síly během těch zdravotních bojů byla moje rodina. Ale hledat podporu u své rodiny bylo s HIV těžší kvůli břemenu studu, který jsem cítil s touto diagnózou.
Z mého pohledu nebyla moje diagnóza způsobena pouze smolnými okolnostmi. Cítil jsem, že to bylo kvůli volbám, které jsem udělal. Rozhodl jsem se nepoužívat kondom a mít více sexuálních partnerů, aniž bych přemýšlel o možných důsledcích. Tato diagnóza by se mě samotného netýkala. Přemýšlel jsem o tom, jak to ovlivní moji rodinu, a zeptal jsem se, jestli jim to mám vůbec říct.
Nyní vím, že pro mnoho lidí je obtížné sdělit svůj HIV status své rodině. Naši rodinní příslušníci jsou často lidé, kteří jsou nám nejbližší. Mohou to být ti, jejichž názory máme tendenci mít vyšší hodnotu. Odmítnutí od přítele nebo potenciálního milence může bolet, ale odmítnutí z naší vlastní krve může být extrémně bolestivé.
Už teď může být nepříjemné mluvit s rodinou o sexu, natož o HIV. Je běžné, že lidé s neodhaleným HIV se ptají, zda nás naše rodiny budou stále milovat. Tyto obavy jsou normální a oprávněné i pro ty, kteří pocházejí ze stabilních domovů. Chceme, aby byla naše rodina hrdá, ale to, že jsme HIV pozitivní, se nezařadí na seznam zlatých hvězd, který naše rodiny pokládají na lednici. Citlivá témata, jako je sexualita, rodinné hodnoty a náboženské názory, mohou věci ještě více zkomplikovat.
Zpočátku jsem se ze všech sil snažil rozptýlit se a chovat se tak „normálně“, jak jen to šlo. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že jsem dost silný. Mohl jsem sebrat sílu a udržet své nově nalezené tajemství uvnitř a mimo dohled. Moji rodiče si už prožili dost mých dalších zdravotních problémů. Přidání další zátěže do směsi se zdálo nerozumné.
Taková byla moje mentalita až do okamžiku, kdy jsem prošel předními dveřmi svého rodinného domu. Matka se mi podívala do očí. Ihned poznala, že je něco vážně špatně. Moje matka skrz mě viděla tak, jak to dokáže jen matka.
Můj plán vyšel z okna. V tu chvíli jsem se rozhodl přijmout svou zranitelnost, ne před ní utíkat. Rozbrečel jsem se a matka mě utěšovala. Šli jsme nahoru a já se s ní podělil o to, co byl nyní nejintimnější detail mého života. Měla spoustu otázek, na které jsem nedokázal odpovědět. Oba jsme uvízli v oparu zmatku. Zpochybnila mou sexuální orientaci, což jsem nečekal. Tehdy to bylo ještě něco, s čím jsem se sama se sebou nesmířila.
Vyprávět mámě o svém HIV statusu mi připadalo jako napsat vlastní rozsudek smrti. Bylo tam tolik nejistot a neznámých. Věděl jsem, že nezbytně nezemřu na samotný virus, ale nevěděl jsem o HIV dost na to, abych skutečně předpověděl, jak moc se můj život změní. Utěšovala mě a navzájem jsme se utěšovali, plakali jsme si v náručí celé hodiny, dokud nám nevytekly všechny slzy a nepropuklo vyčerpání. Ujistila mě, že to jako rodina zvládneme. Řekla, že mě podpoří, ať se děje cokoliv.
Druhý den časně ráno jsem to řekl otci, než šel ten den do práce. (Musím říct, že zprávy někoho probudí víc než jakýkoli šálek kávy). Podíval se mi přímo do očí a spojili jsme se na hluboké úrovni. Pak mě objal tím nejpevněji, co jsem kdy cítil, že mi ho dává. Ujistil mě, že mám i jeho podporu. Následující den jsem zavolal svému bratrovi, který je lékař se specializací na vnitřní lékařství. Pomohl mě poučit o tom, jaké budou další kroky.
Měl jsem velké štěstí, že jsem měl tak podporující rodinu. I když moji rodiče nebyli o HIV nejvzdělanější, učili jsme se o viru společně a o tom, jak se s ním jako rodina vyrovnat.
Chápu, že ne každý má takové štěstí. Zkušenost každého s odhalením své rodině bude jiná. Neexistuje přesně informační brožura HIV 101, kterou každý dostane se svou diagnózou. Je to součást naší cesty a neexistuje žádný přesný plán.
Nebudu to cukrovat: Je to děsivý zážitek. Pokud je reakce, kterou zaznamenáte, pozitivní a podpůrná, může to pomoci posílit vztah s vaší rodinou ještě více. Ne každý má tuto zkušenost, takže musíte učinit rozhodnutí, která vám vyhovují.
Z mého pohledu je zde několik věcí, které navrhuji mít na paměti, když uvažujete o odhalení svého HIV statusu:
Udělejte si čas na rozmyšlenou, ale nezůstávejte při představách nejhoršího scénáře. Doufej v nejlepší a připrav se na nejhorší.
Pamatujte, že jste stále stejnou osobou, jakou jste byli před vaší diagnózou. Není důvod se stydět nebo se cítit provinile.
Je velká šance, že vaše rodina bude klást otázky kvůli obavám nebo pouhé zvědavosti. Buďte na ně připraveni, ale vězte, že nikdy nebudete muset odpovídat na otázky, které by vám mohly způsobit nepříjemné pocity. Je v pořádku nemít odpovědi na všechny jejich otázky; je to pro vás také novinka.
Pokud odhalování vaší rodině jde dostatečně dobře a cítíte se dobře, může být užitečné pozvat je na příští návštěvu lékaře. To jim dává příležitost klást otázky. Můžete je také povzbudit, aby mluvili s ostatními žijícími s HIV.
Vězte, že je to emocionální cesta pro každého. Respektujte navzájem své hranice. Dejte si navzájem čas, aby zpracovali, co to znamená.
Zjišťuji, že je běžné, že lidé vzájemně reagují mimo svou energii. Snažte se zůstat co nejvíce klidní a shromážděni a zároveň si dovolte cítit své emoce.
Sdělujte pouze v bezpečném prostředí, kde je chráněno vaše fyzické a osobní blaho. Pokud se obáváte o svou bezpečnost, ale přesto to chcete oznámit své rodině, zvažte veřejný prostor nebo domov přítele.
Zveřejnění je osobní volbou. Nikdy byste se neměli cítit pod tlakem, abyste dělali něco, co dělat nechcete. Pouze vy víte, zda je pro vás zveřejnění to pravé. Pokud si stále nejste jisti, jak oslovit svou „jinou rodinu“ – miliony z nás žijících s HIV – pamatujte, že jsme tu, abychom vás podpořili.
Odhalit to své rodině bylo upřímně jednou z nejlepších možností, jaké jsem kdy udělal. Od té doby, co jsem prozradil svůj stav, moje máma se mnou přijela na několik HIV pozitivních plaveb, můj táta pronesl v práci projev, ve kterém se podělil o můj příběh na podporu místní organizace AIDS, a několik členů rodiny a rodinných přátel se nechalo testovat, protože jsou nyní vzdělaní.
Navíc mám komu zavolat a popovídat si o svých špatných dnech as kým oslavit každý nedetekovatelný laboratorní výsledek. Jedním z klíčů ke zdravému životu s HIV je mít silný podpůrný systém. Pro některé z nás to začíná rodinou.
Ať už vaše rodina zareaguje jakkoli, vězte, že jste hodni a silnější, než si kdy dokážete představit.
Vřele,
Joshua Middleton
Joshua Middleton je mezinárodní aktivista a blogger, kterému bylo v červnu 2012 diagnostikováno HIV. Sdílí svůj příběh, aby pomohl vzdělávat, podporovat a předcházet novým infekcím HIV tím, že umožňuje ostatním, kteří žijí s virem, dosáhnout svého plného potenciálu. Vidí sám sebe jako jednu z milionů tváří žijících s HIV a skutečně věří, že ti, kteří žijí s virem, mohou něco změnit tím, že promluví a vysloví svůj hlas. Jeho mottem je naděje, protože naděje ho dostala přes některé z nejtěžších období v jeho životě. Vyzývá všechny, aby se hlouběji podívali na to, co může naděje v jejich životě znamenat. Píše a spravuje svůj vlastní blog s názvem Pozitivní naděje. Jeho blog se zabývá několika komunitami, pro které je nadšený, včetně komunit HIV, LGBTQIA+ a těch, kteří žijí s duševním onemocněním. Nemá všechny odpovědi a ani by nechtěl, ale rád se o svůj proces učení a růstu podělí s ostatními, aby měl snad pozitivní dopad na tento svět.
