Před pár lety, po obzvlášť krušné noci, se na mě moje matka podívala se slzami v očích a řekla: „Nevím, jak ti pomoci. Pořád říkám špatnou věc.“
Chápu její bolest. Kdybych byl rodič a moje dítě trpělo, zoufale bych mu pomohl.
Jedním z největších problémů týkajících se duševních chorob je nedostatek poradenství. Na rozdíl od fyzického stavu, jako je žaludeční štěnice nebo zlomená kost, neexistují žádné jasné pokyny, které by zaručily zotavení. Lékaři mohou podávat pouze návrhy. Není to přesně ten druh věcí, které chcete slyšet, když jste zoufalí (věřte mi).
Zodpovědnost za péči tak padá především na vaše nejbližší.
Za ta léta jsem měl nějaké hrozné zkušenosti s přáteli a kolegy, kteří se mi snažili pomoci, ale řekli špatné věci. Nevěděl jsem tehdy, jak jim poradit jinak. Sociální úzkost rozhodně nepřichází s průvodcem!
To byly některé z mých oblíbených.
„Opravdu se musíš dát dohromady!“
Řekla mi to kolegyně, když mě na nějaké akci našla plakat na toaletách pro zaměstnance. Myslela si, že tvrdý milostný přístup mi pomůže se z toho dostat. Nejenže to však nepomohlo, navíc jsem se díky tomu cítil více trapně a odhalený. Potvrdilo to, že jsem podivín, a proto musím svůj stav skrývat.
Když čelíte úzkosti, zdá se, že přirozenou reakcí pozorovatelů je povzbudit osobu, aby se uklidnila. Je ironií, že to vše jen zhoršuje. Postižený se zoufale snaží uklidnit, ale nedokáže to.
„Nebuď hloupý.“ Všichni jsou příliš zaneprázdněni svými vlastními životy, než aby se mohli soustředit na tebe.“
Kamarád si myslel, že když na to upozorním, uleví mi od mých iracionálních myšlenek. Bohužel ne. V té době jsem se obával, že mě všichni v místnosti hodnotí negativně. Sociální úzkost je vše pohlcující porucha. Takže i když jsem hluboko uvnitř věděl, že se na mě lidé nesoustředili, stále to nezastavilo ty posměšné myšlenky.
„Proč se cítíte úzkostně?“
To je jedna z nejvíce vzrušujících otázek vůbec. Ale každý z mých blízkých se na to za ta léta alespoň jednou zeptal. Kdybych věděl, proč cítím takovou úzkost, pak bych jistě dokázal najít zatracené řešení! Ptát se proč jen zdůrazňuje, jak jsem bezradný. Přesto jim to nemám za zlé. Pro lidi je přirozené klást otázky a snažit se zjistit, v čem je problém. Rádi věci řešíme.
Když váš přítel bojuje s úzkostí, nepoužívejte takové komentáře. Zde je pět způsobů, jak jim můžete skutečně pomoci:
1. Pracujte s jejich emocemi
Klíčovou věcí k zapamatování je, že úzkost není racionální porucha. Proto racionální reakce s největší pravděpodobností nepomůže, zvláště ve chvíli tísně. Místo toho se snažte pracovat s emocemi. Přijměte, že pociťují úzkost, a místo přímého jednání buďte trpěliví a laskaví. Připomeňte jim, že i když se mohou cítit smutně, ten pocit přejde.
Pracujte s iracionálními myšlenkami a uznejte, že se dotyčný trápí. Zkuste například něco jako: „Chápu, proč se tak cítíte, ale mohu vás ujistit, že je to jen vaše úzkost. Není to skutečné.“
2. Zaměřte se na jejich pocity
Neptejte se, proč ten člověk cítí úzkost. Místo toho se jich zeptejte, jak se cítí. Povzbuďte je, aby uvedli své příznaky. Dejte postiženému prostor, aby se cítil bez přerušení. Když pláčou, nech je plakat. Uvolní tlak rychleji.
Zobrazit více: Nejlepší blogeři úzkosti na webu »
3. Používejte techniky rozptylování
Možná navrhněte procházku, čtení knihy nebo hraní hry. Když mám špatnou úzkost, s přáteli často hrajeme slovní hry jako Špión nebo Abeceda. To odvede pozornost nervózního mozku a umožní člověku přirozeně se uklidnit. Je to také zábava pro všechny.
4. Buďte trpěliví
Trpělivost je ctnost, pokud jde o úzkost. Snažte se neztratit nervy nebo na danou osobu škubat. Počkejte, až nejhorší část útoku vyvrcholí, než začnete jednat nebo se pokusíte pomoci osobě racionalizovat, co se děje.
5. A nakonec buďte vtipní!
Smích zabíjí stres jako voda zabíjí oheň. Moji přátelé mě dokážou rozesmát, když jsem v nouzi. Když například řeknu: „Mám pocit, že mě všichni sledují,“ odpoví něco jako: „Jsou. Musí si myslet, že jsi Madonna nebo tak něco. Měl bys zpívat, mohli bychom vydělat nějaké peníze!“
Sečteno a podtrženo? Úzkost není snadno řešitelný stav, ale s trpělivostí, láskou a porozuměním existuje spousta způsobů, jak pomoci.
Claire Eastham je bloggerka a nejprodávanější autorka knihy „We’re All Mad Here“. Můžete se s ní spojit její blog nebo jí tweetujte @ClaireyLove.
