Zdraví a wellness se každého z nás dotýkají jinak. Toto je příběh jednoho člověka.
Ve 29 mi byla diagnostikována revmatoidní artritida. Jako mladá matka batolete a randící s muzikantem v heavymetalové kapele jsem ani nevěděla, že by někdo v mém věku mohl dostat artritidu, natož s jakou nemocí žít. Ale věděl jsem, že naše životy už nebudou na stejné vlně. Bolestně jsme věci odvolali a to, co jsem považoval za můj ničím nerušený šťastný život, skončilo.
Ztracená, zmatená a sama jsem se bála – a můj strach mě ještě víc mučil, když mi o něco více než rok později byla diagnostikována druhá forma artritidy.
Nyní, když je mi 32, jako svobodná matka 5letého chlapce vzpomínám na muže, kteří se mi líbili ve svých 20 letech – na muže, kteří se tak nehodí k ženě, kterou jsem dnes. Přemýšlím o tom, jak rychle se cítím, že jsem za posledních pár let musel dospět. Každý vztah, úlet a rozchod měl nějaký dopad na můj život, naučil mě o sobě, lásce a o tom, co chci. Po pravdě jsem nikdy nebyl připraven se usadit, i když to byl můj konečný cíl. Dokonce jsem se to několikrát omylem pokusil uspěchat – to, co jsem si myslel, že potřebuji.
Ale to, co jsem potřeboval, bylo nejprve přijmout sám sebe, a to se ukázalo jako obtížné.
Deprese a moje vlastní nejistota mi stále bránily v tom, abych dělal jedinou věc, kterou jsem potřeboval udělat, než jsem se vůbec mohl usadit: milovat a přijímat sám sebe. Jakmile byly diagnostikovány četné chronické a nevyléčitelné nemoci, tyto nejistoty se vymkly kontrole.
Byl jsem naštvaný, zahořklý a žárlil jsem, když jsem sledoval, jak se životy mých vrstevníků posouvají dál způsobem, jakým já nemohl. Většinu času jsem trávil uzavřený ve svém bytě, poflakoval se se svým synem nebo se stýkal s lékaři a zdravotníky a nemohl jsem uniknout chaotickému víru chronických nemocí. Nežil jsem život, po kterém jsem toužil. Izoloval jsem se. Stále s tím bojuji.
Najít někoho, kdo by mě přijal – mě všechny
Když jsem onemocněl, zasáhla mě mrazivá pravda, že bych pro některé jedince mohl být neatraktivní, protože bych byl nemocný do konce života. Bolelo mě vědomí, že by mě někdo neakceptoval za něco, co opravdu nemám pod kontrolou.
Už jsem cítila bič mužů, kteří měli negativní názor na to, že jsem svobodná matka, věc, na kterou jsem na sebe nejvíc pyšná.
Cítil jsem se jako přítěž. Ještě dnes si občas říkám, jestli by nebylo jednodušší být sám. Ale vychovat dítě a žít s touto nemocí není snadné. Vím, že mít partnera – toho správného partnera – by bylo úžasné pro nás oba.
Byly body, kdy mě napadlo, jestli někdo mohl Miluj mě. Pokud jsem příliš zmatený. Pokud přijedu s příliš velkým množstvím zavazadel. Pokud mám příliš mnoho problémů.
A vím, co muži říkají o svobodných matkách. V dnešním světě randění by mohli snadno pokračovat v dalším lepším zápase bez nemoci nebo dítěte. Co opravdu mohu nabídnout? Pravda, není důvod, abych nemohl udělat totéž. Vždy mohu pokračovat v hledání a vždy mohu zůstat nadějný, pozitivní, a co je nejdůležitější, být sám sebou.
Zaměření na to dobré, ne na to špatné
Ne vždy to bylo moje dítě nebo moje nemoc, co muže občas poslalo jiným směrem. Byl to můj postoj k situaci. Byl jsem negativní. Takže jsem na těchto problémech pracoval a stále pracuji. Udržet krok s péčí o sebe, která je nezbytná při životě s chronickým onemocněním, stále vyžaduje obrovské úsilí: léky, terapie mluvením, cvičení a zdravá strava.
Ale díky těmto prioritám, stejně jako díky své advokacii, zjišťuji, že se lépe posouvám vpřed a jsem na sebe hrdý. Soustředit se na něco jiného než na to, co je se mnou špatně, ale spíše na dobro, které je ve mně a co s tím mohu udělat.
A zjistila jsem, že právě tento pozitivní přístup k mé diagnóze a mému životu muže nejvíce přitahuje, jakmile mě poznají.
Odmítám skrývat, kdo jsem
Jednou nepříjemnou součástí neviditelné nemoci je, že když se na mě podíváte, nemůžete říct, že mám dvě formy artritidy. Nevypadám tak, jak si průměrný člověk myslí, že vypadá někdo s artritidou. A rozhodně nevypadám „nemocně“ nebo „invalidně“.
Online seznamování bylo nejjednodušší pro setkání s lidmi. Jako svobodná matka batolete jsem sotva schopná zůstat vzhůru přes 21:00 (a barová scéna není zrovna místo, kde bych chtěla najít lásku – kvůli zdraví jsem se vzdala alkoholu). Dostat se na rande přináší ještě větší výzvy. Dokonce i v den bez bolesti, když si zkouším oblečení, abych našel něco, co je pohodlné a zároveň dobře vypadá, do toho vplíží ta otravná únava – to znamená, že se musím starat o dostatek energie na samotné rande!
Pomocí pokusů a omylů jsem se naučil, že na první rande jsou nejlepší jednoduché rande, a to jak pro mou únavu, tak pro sociální úzkost, která přichází s prvním rande.
Vím, že první věc, kterou moje zápalky udělají, když zjistí, že mám revmatoidní artritidu, bude, že si to dají do Googlu – a že první, co uvidí, budou „deformované“ ruce a seznam příznaků zahrnujících chronickou bolest a únavu. Často je odpověď ve stylu „Ty chudáčku“, následuje několik dalších zpráv, abyste byli zdvořilí, a pak: sbohem. Mnohokrát se ocitnu jako duch okamžitě poté, co se dozvědí o mém postižení.
Ale odmítám skrývat, kdo jsem. Artritida je nyní velkou součástí mého života. Pokud někdo nemůže přijmout mě a artritidu, která se mnou nebo mým dítětem přichází, je to jeho věc – ne moje.
Moje nemoc mě možná v dohledné době neohrozí na životě, ale zcela jistě mi dala nový pohled na život. A teď mě to nutí žít život jinak. Toužím po partnerovi, se kterým budu žít ten život, přes moje i jejich protivenství. Moje nová síla, které děkuji artritidě, že mi pomohla objevit, neznamená, že nejsem stále osamělá a netoužím po partnerovi. Jen se musím smířit s tím, že randění pro mě bude více než pravděpodobné.
Ale nenechávám se tím unavovat, ani se nenechávám nutit skákat do věcí, na které nejsem připravený nebo si tím nejsem jistý. Koneckonců už mám svého rytíře v lesklé zbroji — svého syna.
Eileen Davidson je obhájkyně neviditelných nemocí z Vancouveru a velvyslankyně Arthritis Society. Je také matkou a autorkou Chronic Eileen. Sledujte ji na Facebooku popř Cvrlikání.
